„Pustit myšlenky na špacír“ - tuto českou poetickou a obraznou frázi jsem nově zaslechla a od té doby ji už nemohu dostat z hlavy.
Nezní tak racionálně a nepoddajně jako německé „sich Gedanken machen“ (doslova „dělat si myšlenky“) a spíše připomíná volnější německou formulaci „den Gedanken freien Lauf lassen“ (doslova „nechat myšlenkám volný běh“). I když „běh“ zní zase jako spěch. Příkaz, který má být splněn. České „pustit myšlenky na špacír“ připomíná německou frázi „die Gedanken schweifen lassen“ (doslova „nechat myšlenky toulat“), v porovnání s ním je ale o něco výrazovější a básničtější. Zní jako toulat se, poflakovat se kolem, ztratit se mezi prvními slunečními paprsky a stromy, kterým raší mladá poupata. Jednoduše jít ven bez cíle a nevědět, co nás cestou potká. Připouštím, že se ve mně probouzí jarní nálada a záliba ve slovanských jazycích. Je jasné, že čím déle nějakým jazykem mluvíme, tím více se obohacujeme o obrazy a dojmy, kterým postupem času přiřadíme i výraz. Že u mě slovo „běh“ probouzí negativní konotace, je subjektivní vnímání a určitě souvisí i s faktem, že se u mě sport netěší velké oblibě. „Běh“ – to zní jako odpolední hodina tělocviku, jako Cooperův test, jako běh na 100 metrů, jako povinnosti a známkování.
A tak nejen já chodím s oblibou na procházkách Plzní pomalu, ale také moje myšlenky, které mi často utečou i za roh a někdy (ne vždy, a to je okay) se vyhřívají na slunném místečku a čekají na mě s novými impulsy. Při špatném počasí je taková myšlenková procházka nejlepší možností, jak objevit nové suchou nohou.
