Krásný týden v Regensburgu: Protože malá gesta mají velký dopad

Ahoj všichni! Zažili jste někdy tolik úžasných náhod v tak krátkém časovém úseku, že  vám přišlo, že to nemůže být náhoda? Nedávno jsem totiž zažila právě takový týden, o který bych se s vámi ráda podělila v tomto příspěvku.

Všechno to začalo v jedno pondělí, kdy jsem se rozhodla jít na koncert ukrajinské lidové hudby. Předtím jsem však měla spoustu věcí na práci: Musela jsem jít nakoupit a učit se, protože mě brzy čekaly závěrečné zkoušky.  Tak jsem se šla učit do jedné kavárny na Maximilianstraße. Byla jsem tak zabraná do učení, že jsem si v první chvíli ani nevšimla, že k mému stolu přišel číšník. Nabídl mi porci italských těstovin zdarma, že prý zbyly. Ze srdce jsem mu poděkovala.

Mojí další zastávkou byl supermarket, kde jsem nakoupila spoustu věcí. Ze supermarketu jsem pak do koncertní síně táhla s sebou čtyři těžké nákupní tašky. Koncert byl skvělý. Kvůli hudbě, která se mi dostala pod kůži, jsem úplně ztratila pojem o čase. Ale pak stejně nadešel čas jít domů. Cesta domů mi s těmi čtyřmi těžkými taškami připadala jako věčnost. „Kéž by mi s těmi taškami někdo pomohl,“ Pomyslela jsem si. A najednou se přede mnou zčistajasna objevily dvě sympatické ženy. „Dobrý den, nepotřebujete pomoct?“ zeptala se mě jedna z nich – a aniž by čekala na mou odpověď, vzala si ode mě dvě tašky. Druhá žena si vzala další tašku, tudíž jsem musela nést už jen jednu. „Děkuji, ale ty tašky jsou strašně těžké,“ namítla jsem, i když jsem byla ženám za jejich pomoc moc vděčná. Byly však odhodlané moje tašky chvíli nést. Dobře jsme si popovídaly a po rozloučení to šlo s taškami mnohem snáz.

Druhý den jsem zažila další hezké momenty. Když jsem obědvala v kebabárně, došlo mi najednou jsem si, že jsem si z pultu zapomněla vzít ubrousek. Zrovna jsem se chystala vstát, když ke mně najednou přišla žena, která ještě čekala ve frontě, s ubrouskem v ruce. Pro mě. Než jsem jí stačila poděkovat, už zmizela.

Po práci v kanceláři jsem opět hledala místo, kde bych se mohla jít učit. Posadila jsem se do nedaleké pizzerie, abych si k učení mohla dát cappuccino. Byla jsem tam už dříve,a sice jen za poslední týden dvakrát, a pokaždé jsem si tady objednala cappuccino. Ještě než jsem si stačila objednat, přišla k mému stolu servírka s cappuccinem. Najednou se zdála být trochu nesvá: „Doufám, že jste si přála cappuccino,“ řekla ta sympatická mladá žena. – „Všechno v pořádku, moc děkuji! Zrovna jsem si chtěla objednat cappuccino, ale byla jste rychlejší,“ odpověděla jsem s úsměvem.  Vítejte ve světě štamgastů, kde vládne dobrá nálada a telepatické spojení mezi hosty a číšníky.

O den později mi znovu někdo pomohl. Opět šlo o taškovou příhodu. Dvakrát týdně chodím na kurz zumby do fitka v Obertraublingu. Abych ušetřila čas, nakupuji před zumbou v jednom nedalekém supermarketu. To znamená, že pravidelně tahám tašky s nákupem do fitka a odtud na autobusovou zastávku. Když jsem byla na cestě z fitka na autobusovou zastávku, nabídla se mi žena, která byla ten den na zumbě poprvé, že mě i s nákupními taškami odveze na autobusovou zastávku. Cestou jsme si hezky popovídaly a ona mi vyprávěla o své dceři, která momentálně žije v Americe.

Malá gesta mají často velký dopad. Velký dík všem, jejichž jména možná neznám, ale kteří mi umožnili prožít tento nádherný týden v Regensburgu.